 |
|
|
|
Spočátku jsem vůbec nevěděl, kdo na mě mluví. Pak jsem svého kamaráda z malého města, kde jsme vyrostli, poznal. Musel si ale nejdříve sundat černou zásahovou přilbu. "Co tomu říkáš?" Zeptal jsem se. Jenom se usmál, pokrčil bezradně rameny a odpověděl: "Bez komentáře." Pak sklopil hledí a na rozkaz velitele družstva: "Chlapi! Krokem a řezat a řezat!" Vyrazil kupředu. [Zvuk výbuchů, pískot, skandování: "Gestapo! Gestapo!"] Během šestihodinového zásahu jsem měl dost času přemýšlet, proč velitelé vydali rozkaz k tak tvrdému útoku. Na posekané louce tančili mladí lidé pod dvacet, studentky se opalovaly, jejich chlapci pouštěli po nebi pestré papírové draky, hráli karty nebo čarovali s kouzelnými hůlkami. Vesměs odmítali připustit myšlenku, že je policie z legálně pronajatého pozemku vyžene. "K tomu se nedá nic říct... Prostě oni s náma zacházejí, jako by jsme byli nějaký teroristi nebo něco, ty jo... Dyť jsme se tady jenom bavili, nic víc. Nechápu to, nechápu to, prostě... To je všechno. Fakt ne, ty jo... ..." Tanečníci neumějí létat, proto na pronajatou louku přicházeli po asfaltové cestě, kterou pronajatou neměli. To byl také jediný oficiální důvod zásahu. Policie ale nebyla schopná označit místo, kde končí pronajatá louka a kde začíná cizí. Lidé proto dospěli k názoru, že poškození pozemků je jenom záminka k zákroku. [Na pozadí hluk, výbuchy.] "Já nevim, jak bych se vyjádřil, mno. To je, jako, plejtvání prostředků, jako, daňových poplatníků tady taková síla, strašně moc veliká, že jo..." "My jsme se jenom bavili, tancovali, nic jinýho a voni na nás pošlou takovejhle kordon, prostě. To je strašný úplně..." Největší policejní operace v moderních dějinách České republiky proti lidem, kteří přešli po poli, způsobili škodu za pár tisícovek, vyšla daňové poplatníky na několik miliónů korun. Nepočítám zlámané kosti, rozbité obličeje a rozmlácená auta. Nejhorší je ale vzkaz, který vedení policie lidem tohoto státu posílá. Nejdříve vás zmlátíme a potom vám to vysvětlíme. [Opět hluk, výkřiky.] Nevím, kolikrát dostal můj kamarád z dětství lahví nebo kamenem, netuším ani kolika lidem roztrhl obočí nebo zlomil ruku. Mnozí jeho kolegové projevili obrovskou trpělivost, když rozvášněným tanečníkům otcovsky domlouvali, aby raději zmizeli a nenechali se seřezat. Ale zaslechl jsem i policistu, jak se svému kolegovi chlubí pendrekem, ve kterém zůstal kus zlomeného zubu. Nad loukou u Mlýnců se stále vznáší nasládlý pach slzného plynu a ve vzduchu visí otázka: "Proč to muselo dojít tak daleko a komu je to vlastně ku prospěchu?"